Vnímavý, podnikavý, energický. Na první pohled jako Tin Tin. Také podobně zrzavý, jako postavička z velmi populární belgické komiksové série. Když po maturitě odcházel do Berlína za studiem, určitě netušil, že tam navždy zakoření, založí firmu a němečtí florbalisté budou hltat jeho magazín. Napsal dvě knížky o sportovním marketingu, pracuje jako poradce pro sportovní firmy a svazy a učí na vysoké škole sportovní business. Jan Kratochvíl dnes stojí u spousty podstatných věcí, které se v německém florbale dějí. A kdyby mohl, nejradši by uzdravil i ten světový.

Dnes ho trochu mrzí, že koronavirová pandemie zhatila berlínský podnik Final4. Poprvé se měl florbal představit ve velké aréně. S prestižní Max-Schmeling-Halle, domovským stánkem házenkářských Füchse a basketbalové Alby, se coby ředitel akce ale domluvil, že za rok to zkusí znovu…

Prestižní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung vydal před 10 lety článek s titulkem „Spící obr”. Prakticky v každé škole, a těch je v Německu přes 30 tisíc, leží florbalová sada. Mohl by florbal v Německu zakořenit? Potenciál opravdu je, ale musel by být trochu agilnější. Vždyť Německo má tradici v ledním hokeji, a navíc i v pozemním. „Jenže učitelé si myslí, že hrají plastikový hokej. Důvodů, proč to drhne, je několik,“ říká dnes již šestatřicetiletý, ale na pohled velmi mladý muž.

Jan Kratochvíl je dnes jeden z největších tahounů německého florbalu. Je ale také už trochu unavený z nekončícího boje o jméno florbalu a možná i trochu rezignovaný. I když, pokud znáte jeho povahu, stále budete věřit, že Německo jednou bude mluvit ve florbalovém světě výraznějším tónem. Florbal jako takový tuhle zemi potřebuje. Německo je silný trh, země má dobrou diváckou kulturu. Jenže florbal ještě nevzala úplně za svůj.

Ein Berliner. Je to jen parafráze a vzpomínka na Kennedyho projev v kdysi rozděleném Berlíně. Tehdy dával americký prezident Berlínu naději, že mu věci nejsou lhostejné. Jan Kratochvíl je Berlíňan a taky mu to není jedno, i když jde v tomto případě jen o florbal…

„Každýmu, kdo do toho umí trochu plácnout a vyrazí do ciziny, bych doporučil hledat první klub. Ze dne na den máš kolem sebe dvacet lidí, kteří ti pomůžou, se v tom novým městě chytit,“ vzpomíná na své začátky v Berlíně. A protože většinou byl zvyklý udávat směr, stál brzy v jeho vedení…

Budovat v Berlíně florbalový klub je ale hodně velká dřina. Je snad 95 organizací, které hrají v nějakém sportu první ligu. Fotbal dvakrát, házená, basketbal, volejbal, až po kuličky nebo halmu. A pak přišel florbal. O mediální prezentaci se musí bojovat. Ale nejtěžší je to s halami. „Těch je málo a často se staví s malými rozměry jen pro školy. Navíc v Berlíně se za haly neplatí, což znamená, že je úřady rozdávají podle hodně flexibilních pravidel. Připadnou pak nejprve házenkářům, pak fotbalistům, kterým je v zimě venku kosa, stolnímu tenisu, a nakonec florbalu. Prostě chybí lobby.“ Jsou to trochu jiné pořádky, než je obvyklé.

Každopádně BAT Berlín se dokázal udržet a pomalu, ale jistě si budoval pozice. Před rokem došlo k rebrandingu a klub dnes nese hrdý název Berlin Rockets. „Byl to hrozně náročný proces, ale funguje to dobře. Bat nešlo, to má hodně asociací s netopýrem či Batmanem, museli jsme z různých důvodů založit něco úplně nového,“ vysvětluje jeden z dnešních šéfů klubu.

Ač s vámi hovoří česky, spolehněte se, že má naprosto brilantní němčinu. Prosadit se v Berlíně mu pomohla rodinná situace. „Já už jsem velkou část dětství strávil v Německu. Naši emigrovali v roce 1985 do Bavorska, rok po mém narození. S mámou jsem se pak vracel do Prahy v roce 1994. A po střední škole následoval pak zase přesun do Berlína.“

I když to u něj nejdřív vypadalo na tenis, nakonec vyhrály jiné sporty. Ale nechme už vyprávět: „Táta byl mimo jiné tenisový trenér, což ale většinou funguje do puberty. Hrál jsem pak basket, fotbal, a do florbalu jsem se pořádně zakousl až na střední, možná v roce 1997. Chodil jsou na Rakouské Gymnázium v Praze a tam jsem našel partu do života. Válčili jsme ve středoškolky a založili spolu notoricky slavnému Bourbonu juniorku. Šlo nám to hodně od ruky, hlavně s Martinem Feixem jsme si dobře sedli. On nahrával, já střílel, v jednom roce jsem dal snad pres padesát gólu. Lákalo nás pár klubů a zvali nás i do nějakých výběrů. Takže jsme to asi trochu uměli. Martin šel do juniorky Chodova, já do Bohemky a zpětně musím říct, že jsem tam vyhořel. Kluci byli skvělí, i klub šel správným směrem. Ale zrovna odešel Martin Richter a kádr zůstal herně podprůměrný. Já byl zvyklý, tahat si to, jak jsem chtěl, ale tam jsem v systému vůbec nefungoval. Par věcí mě ta doba určitě naučila a směl jsem u žen načichnout do trenéřiny, což mě taky posunulo. Sezónu na to jsme se starou partou založili SK Luxus Praha, který jsem ale po roce zase opustil kvůli Německu. Kluci ještě pár sezón spolu vydrželi, pak se s někým spojili a tahle stopa nadobro zmizela. Ale byla to božská léta…“

Německá liga byla mezi českými florbalisty ze severního pohraničí docela populární. Kdo něco uměl, jezdil ukazovat šikovné ruce i chytrost kousek za hranice. V Lipsku, Drážďanech nebo Chemnitz pár šikulů hrálo. Dnes jsou ale žádanější Finové.

„Jestli chceš v Bundeslize něco urvat, bez šikovných cizinců to nejde. Kluby jako Wernigerode, Lipsko nebo Chemnitz mají v tomhle rutinu. Sponzoři většinou financuji nějakou jednoduchou práci a k tomu byt. To stačí, aby si přitáhli Finy, kteří mají chuť strávit rok venku, a to kdekoliv. Musím ale říct, že to bohužel občas přehánějí. Maji pak jednu plnou lajnu ze Skandinávie, která jim tam vystřílí medaili. Hezky to slaví, ale vlastně jen maskují, že klub zaspal minulý roky anebo vůbec nepracuje s mládeží. Ale jsou i jiní, jako Hamburg, Kaufering, snad i Berlín a hlavně Weissenfels, kteří cizince kombinují s juniory, což je drží dlouhodobě nahoře.“

Když Jan Kratochvíl přišel v roce 2005 do Berlína, klub zrovna postoupil zpět do Bundesligy. Tehda byla cela liga v podstatě rozhodnutá dlouho dopředu. Rozdíl v kvalitě mezi nejlepšími a nejhoršími hráči byl divoký. „Na hřišti běhali Finové z Espoo Oilers nebo Švédové z AIK Stockholm, pak ale také úplní outsideři. Vládl tým Sparkasse Weissenfels, který měl úroveň, jenž by stačila na udržení v české extralize. Zato ti nejhorší by sestoupili i z první pražský,“ vzpomíná.

Ale léta plynula a úroveň se postupně zvedala a srovnávala. “Dnes Bundesliga produkuje řadu velmi šikovných německých hráčů. Ti občas i odejdou do ciziny, přičemž se bohužel zřídka vracejí zpět. Jen Berlín poslal v posledních dvou letech tři kluky do Švédska, kteří tam už asi zůstanou,“ lituje český lídr týmu.

Ale i pár hvězd s ním sedělo v jedné kabině. „Před třemi roky nám hodně pomohl Fredrik Azelius, který teď válí za švédský Helsingborg, na hřišti i jako manažer klubu. Dokonce zachránil FCH od bankrotu. A historicky rád vzpomínám na Jarmo Eskelinena. Sice to nebyl velký sympaťák, ale takový nahrávky jsem ještě nikde nikdy neviděl. Za Weissenfels nasbíral přes 50 asistenci z 20 zápasů. Ale možná nejlepší hráč byl Wilhelm Wainio, to bude tak 13 let, co hrál za Berlín. Na jaře vystřílel Helsinkám ve finále titul a na podzim běhal v našem dresu. Zdálo se, že čas kolem něj prostě plyne pomaleji, byla to krása,“ zasnil se Jan Kratochvíl.

Mezitím právě díky invenci českého všudybyla vznikl i úžasný projekt Floorballmag. Pár let se držela i tištěná podoba magazínu, dnes je obsah jen na webu. Ale ve florbalové Evropě patří k nejlepším počinům.

„To začalo brzy, hned 2006 myslím. Tehdy bylo v německém florbalu hodně konfliktů mezi kluby a chyběla platforma, která by ta jednotlivá témata nějakým seriozním způsobem rozpracovala. Na druhou stranu se hodně podstatných věci netématizovalo vůbec. Na stránkách svazu bylo možná logo a třeba ještě telefonní číslo vrátného. A protože jsem tu publicistiku a komunikaci studoval, udělal jsem si z toho takový vlastní praktikum, co i trochu neslo.“

Po nějakém čase se přidal spoluhráč Tom Nebe, který dnes pracuje jako novinář pro německou tiskovou agenturu a Floorballmag rostl. Logikou věci se přidala i tištěná verze, která měla velmi vysokou úroveň. „To vím, že nám i větší sporty dost záviděly. Ale bylo to už trochu moc, tak daleko ten sport proste nebyl a ani dnes není. Časák vydržel čtyři roky, scéna na něj byla prostě příliš malá, aby se to dalo ufinancovat,“ vzpomíná tehdejší šéfredaktor.

Poslední restart Floorballmagu proběhl v roce 2017 a dnes se už pracuje s placenými články nebo i možností „pozvat redakci na pivko.” Cena je nastavená na 4 eura „Lidi si Floorballmagu cení, ale víc jak tři – čtyři stovky euro měsíčně taky nevydělá. Rád bych ho teď předal další generaci, ale zatím tam chybí potřebná novinářská trpělivost a důkladnost. Tak uvidíme,“ říká Jan Kratochvíl.

Nutno ale dodat, že Floorballmag si vydobyl prestiž ve florbalovém světě, a tak trochu se stal i observerem pro Mezinárodní florbalovou federaci. „To je pravda. Komunikujeme úmyslně i směrem k IFF, píšeme občas i anglicky a snažíme se hodně tématizovat rozvoj florbalu jako takového. Byli jsme první, co teď rýpali do IFF, že vůbec nekomunikuje ohledně vlivu korony na mezinárodní akce. Rozhovor s Johnem Liljelundem jsme pak rozeslali všem florbalovým médiím pro zveřejnění. Mám dojem, že tam nikomu nedochází, jak důležité je pro menší svazy plánovat dopředu. Jsou to velké náklady, které z velké části platí hráči a hráčky sami. A jen mlčet a počkat na podzim, to mi hlava nebere…“

A právě tady je ona skepse. „Psát o lize je hezký, čte to víc lidí, ale když ten sport budeme chtít opravdu někam posunout, musíme vyslovit, kde to drhne. A upřímně: Kdyby nám před 20 lety někdo řekl, ze florbal v roce 2020 bude na klíčových a perspektivních trzích v Německu, Francii, Velké Británii, USA nebo v Japonsku hrát tak nicotnou roli jako dnes, asi bychom se vydali jiným směrem. Sport neroste a IFF trápí, že není schopná přitáhnout ani velkého sponzora, ani velkou agenturu. A čemu se divit, když neumíš prodat sám sebe, nikdo ti neuvěří, ze dobře prodáš jeho. V tom je IFF hodně slabá, přestože má tak úžasnou cílovou skupinu mladých a progresivních lidí. Jenže když pak vidíš ty funkcionáře, co ještě nic nezrodili, špacírovat v jejich o dvě čísla větších oblecích skrz VIP zónu, tak si říkáš, že to prostě nemůže být ten inovativní sport, kterým by rád byl.”

A tak nezbývá nic jiné, než bojovat aspoň na vlastním hřišti o co nejlepší obraz. Nápad dostat německou florbalovou pohárovou Final4 do věhlasné a pomalu stárnoucí Max-Schmeling-Halle se zrodil právě v hlavě Jana Kratochvíla. Ale začalo to opravdu kuriózně a nebýt prý zářezů rozhodčích, tak velkolepá akce by se možná nikdy nechystala. Koneckonců všechno zlé bývá i k něčemu dobrému.

„Dostali jsme se 2017 do finále poháru. Weissefels byl favorit, vedl 4:0 po první třetině a my to senzačně dohnali na 5:5. Pak nám sudí dali dva nesmyslné tresty v poslední minutě a v prodloužení to tam soupeř při pět na tři protlačil přes vlastňák. Já se jako trenér strašně namíchl. Fakt jsem to nesl špatně. A protože pokud nějaký bundesligový tým Final4 pořádá, může být i nasazený do semifinále, tak jsem si hned o akci 2018 řekl. Sice jsme ji nevyhráli ale uspořádali jsme ji hodně solidně, byla skvělá atmosféra, divácký rekord, a tak jsme ji pitchli už přímo městu pro rok 2020. Senátu se to natolik líbilo, že nám pak dal šestimístný rozpočet a my přitáhli florbal v Německu poprvé do velké arény,“ vypráví český ředitel německé florbalové Final4.

Akce měla být hodně pestrá. Turnaj měla doprovázet malá floorball village s různými aktivitami, masterclass s Tomášem Kafkou a Danielem Calebssonem, juniorský turnaj pro 35 týmů a chystal se průlomový marketing. Celá scéna se nabudila, bylo prodáno několik tisíc vstupenek a zdálo se, že to může být velký krok dopředu. A pak přišla korona…

„Bylo to hodně krutý. Musel jsem Final4 odříct týden před akcí. Ale rozpočet byl dobře zajištěný, takže nás to nijak nepoložilo. Na konci května jsme začali vracet vstupné, ale už máme potvrzení města, že to můžeme dát v roce 2021 znovu. Bereme to ale s rezervou, kdo ví, co bude. To zlomený srdíčko ještě trochu bolí a nemělo by se zlomit dvakrát…“