Praha. Znovu. Tohle město prostě musí mít rád. A fanoušci na tribunách mu to vrací. Jani Kukkola v české metropoli prožil možná nejkrásnější momenty své kariéry a protože se mistrovství světa vrátilo do Česka po 10 letech, zase u toho chtěl být. A na konci turnaje se procházet nejlépe se zlatem na krku.

Není moc florbalistů na světě, kteří by dokázali čtyřikrát vyhrát světový šampionát. On je jedním z vyvolených. Když se psal rok 2008, měl na černé kštici blonďatý přeliv a poprvé líbal pohár pro mistry světa. A za dva roky doma znovu. V Helsinkách si Finové nedali zlato vzít. Třetí titul přidal v Rize v roce 2016.

Praha 2018, byla další výzvou. Jani Kukkola věří na to, že historie se může opakovat, zvlášť proto, že nejdůležitější turnaj se vrátil do Prahy.

„Ano, já do ní jezdím opravdu často a rád se vracím. Vždyť jsem tu vyhrál v roce 2003 svojí opravdu první velkou zlatou medaili. Bylo to mistrovství světa týmů do 19 let… no jo, je to už 15 let,“ vzpomíná. A právě díky tomuto zářezu má na zdi o jednu výjimečnou trofej víc než fenomén Mika Kohonen.

Tehdy na stařičké, ale legendární hale Sparty zněly popěvky finského publika, které oslavovaly jeho, Lauriho Kapanena nebo Jussiho Kosolu, parťáky, kteří mu byli po ruce i v dalších úspěšných letech.

„Nepamatuju si všechno, ale ve vzpomínkách mám povedený zápas s Čechy v semifinále. A pak jsme potkali Švédy ve finále,“ vypráví. „Tehdy jsme je vlastně vůbec poprvé porazili. No jasně, bylo to úžasné…“

Praha byla pro Finy zlatá poprvé, ale přece jen to byl juniorský šampionát. Terno mělo teprve přijít. „No a pak, pět let poté, to už jsem hrál za mužský tým. A bylo to stejné. Zase jsme v semifinále porazili český tým a o zlato jsme hráli se Švédy. Byl to šílený zápas. Vedli jsme snad o čtyři nebo pět gólů, ale oni se vrátili do zápasu a dokonce to i otočili,“ vrací se Janimu Kukkolovi vzpomínky na možná dodnes nejpamátnější florbalový zápas historie. Naštěstí pro Finy prodloužení vystřelil Lassi Vänttinen, muž, který byl tolik podobný Ježíšovi. „A pak… To se nedá zapomenout, jak dal Tero Tiitu rozhodující gól. Dodnes, když si na to vzpomenu, tak mám husí kůži…“ ošívá se Kukkola a na tváři se mu rozzáří úsměv.

Zlatých medailí z mistrovství světa má Jani Kukkola slušnou sbírku. Ptát se ho na to, zda je ně hrdý možná ani nemá smysl. A také porovnávání hodnoty medailí bývá hodně těžké.
„Nevím, jestli je nějaký titul pro mě nejlepší nebo nejdůležitější. Pokaždé, když jsme vyhráli, tak u toho byli výjimeční kluci, úžasný tým. Logicky jsou pak ty vzpomínky pokaždé jiné. Nechci říkat, že něco bylo víc. Ale samozřejmě, poprvé je vždycky poprvé,“ usměje se.

„Druhý byl zase doma, slavilo se v Helsinkách. Ale v paměti mám i to, jak jsme vyhráli na nájezdy v Rize. Prostě všechno to jsou hřejivé vzpomínky.“

První florbalové kroky dělal v Nurmjärvi. Ve městečku obklopeným idylickou krajinou. Také tam prožil premiéru v Salibandyliize. Bylo mu 17 let a v dresu SB-Pro nasbíral ve 33 zápasech 48 kanadských bodů. Už jako teenager čněl nad svými spoluhráči a protože sezona skončila sestupem, a do Helsinek to bylo pouhých 30 kilometrů, další ročník už načal v dresu Tapanilan Erä. A za další dva roky přišlo laso z SSV Helsinky. Najednou byl v týmu s těmi nejvyššími ambicemi.

Sedm dlouhých sezon hrál o tituly, dvakrát vyhrál finskou Salibandyliigu, jentaktak mu uniklo i vítězství v Poháru mistrů. To když se zase vrátil do Erä a ve finále klubové evropské soutěže stanul proti SSV. Prohra 5:6 mrzela. Ale život šel dál.

Pak ale přišla chvíle, kdy se musel rozhodnout, co dál. Bylo mu 25 let, byl na vrcholu sil. Mladý, v top formě. Ale bohužel florbal ani ve Finsku nebyl odvětvím, které by uživilo i největší hvězdy. Budovat kariéru nebo zkusit ještě další štaci? Na jaře roku 2011 řešil dilema. A převažovalo rozhodnutí skončit…

Jenže ve Švédsku, které dvakrát prohrálo boj o zlato na MS právě s Finy, začala být poptávka právě po generaci florbalistů z krajiny, která Tre Kronor začala válcovat. Ozval se Helsingborg a Jani Kukkola řekl ano. „Mám pocit, že přišlo v prvou chvíli. Přišel tenhle impuls a najednou jsem hrál ve Švédsku, mezi profíky. Byl to pro mě další důležitý krok. Znovu jsem se do toho dostal a věnoval se naplno florbalu. Když si uvědomím, že jsem chvíli předtím málem skončil, tak těch 5 sezon považuju trochu za zázrak. Byla to maličko spása,“ popisuje jedno z nejdůležitějších rozhodnutí.

„Zůstaly mi jen hezké vzpomínky. Mám rád Švédsko, a celou dobu se tam ke mně chovali skvěle. Potkal jsem spoustu výborných lidí a dodnes jsme přátelé, jsme v kontaktu a píšeme si,“ vypráví.

V Helsingborgu přitom nebyl sám. Bývalý kouč švédského nároďáku Kent Göransson Finy uznával a přivedl do klubu celou ekipu. Gólman Henri Toivoniemi, Juha Kivilehto, později Jami Manninen nebo a nakonec i Nico Salo a Mika Kohonen. Tým z regionu Skane se stal finskou destinací. Ve své poslední a páté sezoně už Kukkola vedl tým jako kapitán a věčně prokletý klub bez úspěchů najednou klepal na dveře superfinále. Nevyšlo to, ale odejít mohl se ctí. „Roky ve Švédsku mě vychovaly jako hráče i jako člověka. Zvolili mě kapitánem a já začal hodně vnímat, co je zodpovědnost,“ děkuje za nabyté zkušenosti.

Po pěti letech v SSL už ale zase musel zamířit domů. A logicky se vrátil tam, kde se cítil dobře. Tapanilan Erä a SSV Helsinky, dva velkokluby se spojily. Jakoby spojily v Manchesteru týmy United a City. Vypadlo to kontroverzně a málokdo chápal tuhle akci, a tak muselo vedení přesvědčit a spojit fanoušky. Logickým tahem byl podpis Janiho Kukkoly, který byl představen jako hlavní tvář.

„Nechal jsem tomu nejdřív volný průběh, ale tu volbu, kde budu hrát, udělaly Tapanilan Erä a Viikingit za mě. Vracel jsem se domů, takže to bylo to jednoduché. Teď jsme v progresu, budujeme úspěšný tým. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí,“ říká po pár letech v černomodrém dresu.

Zároveň ale také trochu smutně kouká na propad Helsingborgu. Z ambiciozního týmu zmizela finská kolonie a tým, který nedávno hrál skoro finále, během tří sezon najednou začal bojovat o holou záchranu. „Samozřejmě je mi to líto. Je to trochu smutné. Ale myslím, že je to jen dočasné. Věřím, že brzy zase další Finové přijdou a tomu klubu znovu pomohou. Důležité je, aby Helsingborg překonal finanční problémy, a zase bude vše dobré,“ myslí si Jani Kukkola.

Dnes může i porovnávat, která liga má vyšší nároky na florbalisty. “Když porovnám SSL a Salibandyliigu, tak ve Švédsku je opravdu víc dobrých týmů. Je tam vyrovnaná špička. Každý může porazit každého. Ale zase zápasy ve Švédskou jsou trochu pomalejší. To ve Finsku je to samý protiútok. Ve Švédsku je hodně fyzicky náročných zápasů, prostě tam hrají urostlí chlapi. Jinak ale zase až tak velký rozdíl v kvalitě není,“ soudí dnes už čtyřnásobný mistr světa.

Jeho myšlenky se ale zase musí stočit na reprezentaci. K mistrovstvím světa, u kterých toto povídání začalo. „Já doufám, že ještě mistrovství světa jednou vyhraju. Nebo dvakrát. Nebo třikrát… Nemůžu to říct s jistotou, ale prostě věřím,“ říkal pár dnů předtím, než s finským nároďákem dorazil v prosinci 2018 do české metropole.

Povedlo se. Jani Kukkola dnes ví, že pro Finy je Praha prostě zlatá.