HomeStoryKluk ze severu

Kluk ze severu

- - 0

Nepodceňujte ho. Tenhle kluk se nezdá. Je totiž ze severu…

Ústí nad Labem je docela svérázné město. Když řeknete v Česku drsný sever, lidé vědí, o čem je řeč. Právě na severní hranici s Německem byla země dlouhá léta ničená nejdřív poválečnými spory a poté těžkým průmyslem. Kousek od velkého nákladního přístavu, odkud lodě z Česka vyrážely směrem v baltskému moři do Hamburku, stojí dodnes velká chemická továrna. Peněz nikdy nebylo moc a dodnes je možná nejslavnějším sportovcem ten, kterého proslavily pěsti: boxer Lukáš Konečný, jenž dokázal získat i pás mistra světa. A pak Milan Hejduk, skromný vítěz Stanley Cupu i olympijského Nagana, i trofeje Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce NHL, který ale své jméno spojil spíš s Pardubicemi a klubem Coloradem Avalanche. Box a hokej…

MARTIN PRAŽAN

Kluci, kteří v tomhle kraji vyrůstají, jsou většinou svérázní, houževnatí a pokud občas někdo nesklouzne na šikmou plochu, tak velmi cílevědomí.

Martin Pražan je jedním z nich. Florbal mu ukázal táta, který v devadesátých letech byl jedním ze zakladatelů ústeckého klubu. Tehdejší Slavia to dotáhla do první ligy, a i když v ní nepobyla dlouho, tak nasměrovala spoustu malých nadšenců k novému sportu. Spousta z nich prošla i kabinami zimního stadionu, ale florbal začal být tak dost trendy.

Pro Martina Pražana navíc začal být vzorem i strejda. V době, kdy s ním lomcovala puberta, dostával zprávy z Austrálie, kterak tam dobrodruh Petr Pražan táhl florbalovou Austrálii z nejnižší C divize mistrovství světa až mezi elitu. Plány do budoucna byly dané. Suvenýrem na cestě životem bude florbalový balónek.

Už to tam znal. Dva roky po sobě právě v tomhle svatostánku slavil zlato. Zvedal nad hlavu krásný český titanový pohár pro mistry. Nabitá aréna nebyla to, z čeho by se mu rozklepala kolena. Finsko. Semifinále mistrovství světa. Možná nejdůležitější zápas, co kdy hrál. Doma před natěšenými fanoušky.

V polovině poslední třetiny Patrik Dóža zakouzlil s balónkem na oblíbeném místě, přenesl hru na druhý mantinel na Toma Ondruška a ten nabil do parádní pozice. Přesně takhle to skoro poslepu hráli na Chodově. Věděli o sobě. Ale tohle je daleko větší fofr než liga. Není čas. Nápřah. Rána z první jako z děla. Tyč…

Martinovi Pražanovi tenhle moment dlouho zvonil v hlavě. „Nádherná akce, byla tam odkrytá půlka branky. Nejspíš jsem si špatně nakročil, bohužel. Stačilo, aby to šlo o dva centimetry vedle, a mohlo to být 2:3. S jednogólovým mankem se hraje líp, zápas mohl mít úplně jiný spád,“ vzpomíná na svůj na zřejmě nejemotivnější moment v českém nároďáku.

Na kdyby se nehraje. Češi zklamali, skončili až čtvrtí, výběr trenéra Kettunena nehrál dobře, nebyl dobře sladěný. Češi skončili bez medaile a nutno říci, že zaslouženě.

 

Ještě jako žák a dorostenec oblékal Martin dres ústecké Slavie. Jenže problém byl ten, že juniorská liga se v Ústí nehrála, a tak začal dojíždět do České Lípy, kde se vedlo trochu lépe. Po jediné sezoně v elitní juniorce už po něm ale sáhli z Chodova. Byla to doba, kdy do ambiciózního pražského klubu přišel Radim Cepek a začalo se cílit na boj o mistrovský titul. Mistrovský pohár jednomu z nejstarších českých klubů chyběl a movitý šéf klubu Michal Bauer dal povel k přestavbě týmu. I díky tomu podsaditý mladík s mlíkem na bradě, jménem Martin Pražan, debutoval v české extralize ve svých 17 letech. Parťáky v kabině mu tehdy byli třeba Matěj Jendrišák nebo Patrik Dóža.

Na hřišti si toho vyslechl dost. Soupeři mu dávali sežrat jeho postavu „koule“ nebo „tlusťoch“. Slyšel to. Ale to byla jen a jen motivace. Typická rodinná podsaditá figura se nakonec stala po létech drilu devízou. Hodiny dřiny pod dozorem kondičních specialistů z něj udělaly jednoho z nejlépe fyzicky vybavených florbalistů v Česku. V poslední sezoně mu statistikové naměřili průměrný čas na hřišti 22 minut a 59 sekund. Hrál první obranu, přesilovky. S Chodovem dokázal vyhrát hned dvakrát mistrovský titul. V letech 2016 a 2017 slavil v našlapané pražské O2 areně, při druhém triumfu i skóroval. Nebylo divu, že Martin Pražan začal dostávat pozvánky i do reprezentace. Stal i členem národního týmu.

Léto 2015. Je čas na další dobrodružství. Pozvánek z jižní polokoule bylo už několik. Ale teď byl zrovna čas. Austrálie volá.

Když se ústecký svéráz Petr Pražan vydal hledat štěstí k protinožcům, jel tam samozřejmě za florbalem. Uvěřil, že by se trénováním tohoto sportu mohl v Austrálii živit. „Byla to jen habaďúra. Ale řekl jsem si, že český Honza z boje neutíká, a postavil jsem se tomu čelem,“ vyprávěl užaslým novinářům, kteří objevili Čecha v reprezentaci protinožců. Dělal práce, které by jiným možná nevoněly, nakonec získal australský pas a světe div se, zahrál si ve žlutozeleném dresu i na světovém šampionátu.

Ještě předtím ale chtěl Petr vyhrát i australský titul, a to se dlouho nedařilo. Jenže právě tohle léto přijela posila. Čerstvě dvacetiletý synovec Martin Pražan už měl něco odehrané. Dva roky zpět si zahrál na mistrovství světa juniorů a v české lize o sobě dával vědět víc a víc. Teď měl obléknout dres Bondi Raptors. Mise skončila oslavami. Mladý Martin si navíc poprvé konečně vychutnal pocit šampiona. Sice v Austrálii, ale co! I tohle byla jízda. „Zrovna se to sešlo, bylo léto, oni měli rozepsané individuální přípravy a zrovna se chystal Australian Floorbal Open. Přijel a pomohl nám vyhrát titul, který chyběl ve sbírce. Užívali jsme si to,“ vzpomíná strýc Petr Pražan. Rok předtím vedl svou novou domovinu v Göteborgu na MS 2014.

Petr Pražan

Právě Austrálie byla jednou z možností, kam se posunout dál. Ale florbalově by to byl konec. Ve svých 25 letech však Martin Pražan rozhodně ještě končit nechce. „Chvíli jsem opravdu přemýšlel, že půjdu hrát za strejdou na jižní polokouli, ale nakonec mě to přešlo. Tamní florbal už zase moc nešlape,“ přiznává.

Chtěl zkusit zahraničí. V tom případě jsou tři možnosti. Poprat se o místo se švédské Superlize, vydat se do Finska nebo zkusit štěstí ve Švýcarsku. „SSL je skvělá, to mě taky lákalo. Ale když jsem se nad tím zamyslel trošku z dlouhodobější perspektivy, tak mi něco říkalo, abych šel doleva, ne nahoru. Chtěl bych těžit v budoucnu z jazyka, jsem hodně profesně ambiciózní, takže věřím, že se tam časem upíchnu v pěkné práci,“ vyprávěl, když se po osmi sezonách loučil s modrobílým dresem Chodova.

Překvapením byla ale určitě volba klubu. Uster není zrovna místo, kam by Češi mířili, i když hájili jeho barvy třeba Martin Ostřanský nebo před nedávnem Mikuláš Komárek. Ale nakonec to asi jinak dopadnout nemohlo: „Uster měl o mě velký zájem, a to navzdory událostem kolem koronaviru. Trenér na mě udělal dobrý dojem, tak snad nebudeme hrát osobní obranu (směje se). Dalším faktorem byl příslib herní pozice. Samozřejmě vím, že jedna věc je, co se řekne před sezonou, a jak pak bude vypadat realita. Každopádně, stejně budu muset přesvědčit.“

Rozhovor se Simonem Maierem byl zřejmě klíčový pro rozhodování. Martin Pražan ví, že role trenéra je pro něj klíčová. „I já chtěl vědět, kdo bude následující dva roky dohlížet na můj rozvoj. Někde se dočetl, že se hodně dřu a chci jít i příkladem, což by prý ocenil, kdybych vzal sebou. A samozřejmě bych měl přibalit také nějakou jistotu na balónku a pár bodíku, že se prý budou hodit. Díval se na nějaké moje zápasy, a zřejmě si všiml mojí zarputilosti a faktu, že nic nevypustím,“ vypráví.

Jestliže měl Uster v kádru poslední dvě sezony Joela Kanebjörka, nyní se mohou fanoušci spolehnout na to, že přichází podobný medvěd. Kluk, který se je na tom silově fantasticky, navíc velký poctivec směrem dozadu a kdyby to šlo, tak by hrál v jednom kuse nahoru – dolů.

Uster tedy nemá být nakonec pro Martina Pražana jen náhradní variantou, ač by určitě uvítal, kdyby opět mohl sedět v jedné kabině s oblíbeným parťákem Patrikem Dóžou. „Že moje nové působiště není Rychenberg mě vůbec netrápí, spíš mě mrzí, že si příští rok nezahraju s Paddym. Chtěli jsme se společně připravovat na potenciální prosincový vrchol na světovém šampionátu ve Finsku. Ale autem to k sobě budeme mít půlhodinku cesty, to je docela fajn. Takže alespoň zajdeme občas do fitka nebo na kávičku. Těším se na to.” Ale jen pohodička ve Švýcarsku to být nemá. „Vnímám velký play off potenciál, které rozhodně chci hrát.“

 

Story Martina Pražana byla sepsána pro švýcarský magazín Unihockey.

 

Žádné komentáře

Vyhledávání

Rubriky

Populární články

Přidejte se

Znáte i vy zajímavé florbalové příběhy, které by stálo za to, zapsat do kroniky? Napište mail a vyprávějte.

  • Telefon : +420 608 171 388
  • Email : info@florbalmagazin.cz

Nejčtenější články

Rubriky

© Copyright 2020. Florbal Magazín